Články

Slovenští celníci na hranici snů

»Co myslíte, jste?« ptá se rozhlasový reportér yettiho v jedné z písniček Dušana Valúcha. Na existenci špičkových slovenských písničkářů mají u nás mnozí podobný náhled jako na snežné muže: přinejmenším je nikdy neviděli. Ale osobnosti ze sdružení Slnovrat odrážely slovenskou realitu výrazným spůsobem: od poetic- kých kvalit až po nákazu určitou polomrtvostí, která byla pro »socialistický« veřejný život příznačná.

Bystrá atmosféra slovních hříček, jakou známe od Plíhala či Ebena, se najde i ve slovenských písničkách. Ale songy Dušana Valúcha a Miloše Janouška jsou zároveň vyzněním o dva stupně skeptičtějši. Takový kreativní průzkum, jak hluboko jsme už klesli.

Porucha robota z Blavy

Český folk osmdesátých let určovali především mladí písničkáři: revoltu i milostné katastrofy nahlíželi z úhlu čerstvě dospělých. V bratislavském Divadle U Rolanda se zpívalo jinak. Dušan Valúch a Miloš Janoušek (oba ročníky 1952) se mnohem víc rozhlíželi z míst, »kde život náš je v půli se svou poutí«. Spíš než o zamilovanosti zpívali o manželství a nástrahách dlouhých vztahů. Víc než energie vzpoury z jejich zpěvných písní čišela obava, zda si s kompromisem a banalitou nezadali víc, než vůbec dokážou rozeznat. Píšťaly a klarinet Karla Svozila odlehčovaly tón a dávaly triu Jednofázové kvasenie nádech ještě většího paradoxu.

Když je nezakázali, zpívali veřejně, ale vlastně soukromým tónem - o svobodě slova věděli své: »Kto chce k tomu niečo dodať / nech sa vyvraví / Potom v týždni sa to v strižni / aj tak upraví...« Skladba R.U.R. má víc orwellovský ton než Čapkova předloha. Robot, který začíná samostatně myslet, se sám opraví, aby dál pasivně fungoval. Společenské »naprogramování« obsahuje i neškodnou romantickou lásku.

Jinou variantou bytostí, která ztratila odstup, je »Iks Ypsilon unesený perspektívou dneška«: Valúch tu síce provětrává dobová klišé, ale vcelku je Únos, píseň o víře na nepravém místě a »lstivých teroristech«, dodnes trefná.

Kvality velkých, tajemných písní se Valúch dotkl v Hranici — písni jistě poznamenané (po léta neprůchodnou) hranicí hned za Bratislavou. S dřímajícím pasažérem nočního autobusu narazí linkový spoj na hranici - hranici lidských možností, konec světa. Ten obraz má v sobě naději i zděšení (»Cítil som sa oklamaný. Poznáte ten pocit horký - čo má čo byť hranica snov neďaleko Matadorky?«) a evokuje přízračnou metafyziku zón z filmů Tarkovského či Juráčka.

»Nevinné« písně připomínají, že Valúch a Janoušek viděli risk jak v otupujícím režimu, tak obyčejném žívotním stereotypu. Každá matka musí zajásat nad palbou obrazů v bossanově Spiaca žena: muž z polospánku komentuje noční shon ženy kolem mimina, zatímco on je v limbu až do odchodu do práce, neboť »ide tu o lepší, krajší svet!«. Do písně scatuje Zuzana Homolová: hit pro každý mixtape skutečných feministek!

Válec svobody

Na pozdejším albu Ein Stein Blues (1995) vyšly zbylé vrcholy starého repertoáru. Vcelku je však debut Jednofázové kvasenie (1990), ktorý v době vydání převálcovala čerstvá svoboda, reprezentativní vizitkou.

Ty písně jsou někdy unavené právě tak, jaká únava visela ve vzduchu patnáct, dvacet let po nástupu normalizace. Ale už mečiarovské Slovensko ukázalo, že různé časy je mohou poslouchat vždycky trochu jinak, k obrazu svému. Slovní hry a noční můry; skepse a slovenská dřevěná píšťala; swing, blues a chandra pivníc při Dunaji: téhle božské tragikomedii mnoha rozporů není těžké rozumět i zpoza hranice.

Pavel Klusák, Hospodářské noviny, 6.-8.2.2009

Jednofázové kvasenie: Jednofázové kvasenie.Opus 1990, reedice na CD 1996