Články

Buena Vista z Bratislavy

Máte už oposlouchaná svá alba s Voňkovou, Třešňákem, Mertou? Nečekané nové zážitky mohou přinést písničkáři ze Slovenska. Jejich alba vycházejí v Čechách: nenápadně, ale pevně patří k naší scéně.

Tyhle česko-slovenské vazby nemá cenu prezentovat ani jako důkaz české vytříbené kulturnosti, ani jako federalistický sentiment. Je to spíš logický dějinný fakt a důsledek toho, že kulturní elity Čechů a Slováků byly a jsou v přirozeném kontaktu. Oč jde? V posledních letech vykrystalizovala řada českých edic zásadních slovenských písničkářských nahrávek: práci s archivy, ale i kontakt s aktivními muzikanty, podstupují – evidentně s dlouholetou důvěrou v ně – vydavatelství Galén a Indies Happy Trails. Galén (vedený Lubomírem Houdkem) už se poměrně proslavil systematickou ediční péčí o archiv českého folku. Firmička Jaromíra Kratochvíla Indies Happy Trails je jakoby nenápadnější, ale tituly od Voňkové po DVD Semaforu z ní činí cenného běžce na dlouhou trať. Mimochodem, právě moravským Indies Happy Trails svěřila Markéta Irgová českou edici svého aktuálního alba: kdo chce, nechť to bere jako bookmakerův signál na kterého černého koně vsadit.

Sebevražda, co zase nevyšla

Literární kritik Jan Lukeš napsal ve své knize Prozaická přítomnost zásadní postřeh: oficiálně vydávaná „mladá próza“ sedmdesátých a osmdesátých let u nás téměř nedokázala reflektovat skutečný život – reálné svědectví se v té době přesunulo na (polooficiální) písničkářskou scénu. Z té doby pochází i bratislavské písničkářské sdružení Slnovrat, jehož archiv vyšel u Indies Happy Trails v roce 2009. Výraz „svědectví“ je tady klíčový: Dušan Valúch, (dnešní publicista) Ivan Hoffman, Pavel Malovič a další svědčili o zápase s roubíkem doby. Písně byly skeptickou, ironickou i lyrickou kontrolou, zda jejich autoři nezabředli do pasivity a kompromisů víc, než si dokáží uvědomit. V tom koneckonců zůstává jejich nadčasový náboj. Ze Slnovratu pak vzešlo trio, které dodnes reprezentuje to nejsilnější z autorské slovenské písně: obskurního názvu Jednofázové kvasenie se neobávejme, dvojalbum Bezfázový stav není poznamenané laciným humorem.

Řekneme-li že Blues o nevydarenom dni je zklamaným záznamem nevydařených pokusů o sebevraždu, naznačíme tím leccos z klidné podunajské chandry, která tiše září z tria autorů Dušana Valúcha a Miloše Janouška a klarinetisty Karla Svozila. Vedle českých věčně mladých Plíhalů a o kráse dychtících Nohaviců reprezentují Slováci jakousi únavu středního věku: původně to snad byla vyčerpanost normalizační, ale snadno se prokopírovala do nynějších časů: „Automatická pračka / všeobecnej bielizne / Ktorýkoľvek program zvolím / Špina takmer vôbec nemizne...“ Valúch navíc v posledních letech vepsal do textů zkušenost s manažerským prostředím, hlavně svody k pasivnímu pohodlnému přežívání v domnělém blahobytu: „Sadnime si každý na svoj lep: budeme piť vino a lámať chlieb.“ Ty písně nejsou apelativní, spíš míří samy k svému zpěváku jako sebe kontrola. Jako pokus „neobliekať zlu zbytočne pekné šaty“, jak zpívával ve Slnovratu Ivan Hoffman.

Když srdce trčí na noži

Pevnou a dlouholetou vazbu k české scéně má Zuzana Homolová. Písničkářku, ale hlavně nejzásadnější slovenskou interpretku lidových balad, objevil v roce 1972 Jaroslav Hutka a přivedl do pražského sdružení Šafrán. Homolová měla za sebou roční stipendium ve Francii. Na konci šedesátých let tak zažila nejen studentské bouře, ale taky folkovou vlnu s mladými Francouzi a Angličany, kteří se po svém zmocňovali lidových písní. Domů přijela s deskami, zpěvníky a odhodláním jít do slovenských archivů. Stalo se: čím to, že do písní vtiskla jedinečný osobní projev, to už se tak přehledně popsat nedá. Jiří Černý k tomu napsal: „Za čistou tváří rolnické madony a stejně prostým vystupováním i oblečením od začátku tušíte jiný, individuálnější smysl pro styl, porozumění písni i sobě samé.“ A Vladimír Merta, který v Paříži natočil své Ballades de Prague: „Díky společné francouzské zkušenosti snad byla v tvorbě nás obou přítomná naděje, košatost, smysl pro styl, bonvivánství ducha (...), vědomí trapnosti ega...“

Nenápadný poklad mimo mapu

Projděte si kluby, blogerské zápisky, doporučení od člověka k člověku na facebooku: žijeme v době, kdy se do živé kultury vrátilo slovo, za něž někdo osobně ručí. Je tu pozdní generace hiphoperů, kteří jsou spíš alternativními filozofy a názorovými řečníky než frajery v kšiltovkách. Jsou tu vyprodané exhibice slam poetry, tedy performancí na pomezí autorské poezie, kabaretu a rapového freestylu. Jsou tu dychtivě přijímané koncerty songwriterů ze světa: Williamu Fitzsimmonsovi a mnoha dalším publikum těžko může úplně rozumět, ale stojí o napojení.

Jistě: z velké části tu proudí energie mladého nezávislého stylu, příslušnosti k určité komunitě. Slovenští zpěváci, kteří nikdy neměli ambici na tuhle scénu patřit a kterým je kolem šedesátky, nejsou objektem v hledáčku pořadatelů. Ale dnešek je přece charakteristický překračováním zdánlivých hranic a od dob marketingového triumfu Buena Vista Social Club nabyly starši generace na atraktivnosti, nebo snad ne? Ti, kdo sledují písně z takových těch normálních důvodů (zážitek, inspirace, zábava), a ne coby legitimaci do určitých klubů, by měli vědět, že Jednofázové kvasenie a Zuzana Homolová dealují zboží, které se jinde nedostane.

Pavel Klusák, Lidové noviny 2011

Jednofázové kvasenie: Bezfázový stav. 2CD, Indies Happy Trails, 2011. Zuzana Homolová: Čas odchádza z domu. 2CD, Galén, 2011.