Články

Miloš Janoušek: Mapy labyrintu

Každý hudbymilovný fanoušek zná Miloše Janouška coby významného představitele folku na Slovensku. Ať už v souvislosti se sdružením Slnovrat, či z působení ve skupině Jednofázové kvasenie. Album Mapy labyrintu je však z jiného žánrového soudku. Je to především hudba instrumentální, stavěná na bravurní kytarové technice Miloše Janouška, vyniká zde však též jeho skladatelský um, hudební cit pro střídání nálad a invence. A v tomto tyglíku osmnácti skladeb se mísí vlivy staré renesanční hudby, folku, lidové motivy dávné i nedávné a třeba i New Age (inspirace a relaxace) či současné akustické hudby.

Janoušek si vyzkoušel podobnou instrumentální hudbu už v roce 2012 na albu Slnovratu, kam přispěl skladbou Triquetra. Zde však kromě svých vlastních kompozic sáhl i po čtyřech převzatých skladbách, jež si upravil. Hned úvodní Hanter Dro, bretaňský tanec z doby renesance, jenž se tančí doleva, začíná klávesami Miroslava Nemce, přidá se akustická kytara, která se postupně vrství. Ke slovu přijde v krátké pasáži zkreslená elektrická kytara i náznak perkusí v podobě poklepávání.

Packington's Pound je nejznámější a nejoblíbenější anglickou baladou z konce 16. stoleti, jež se často hrávala na dvoře královny Elizabeth I. Na Youtube jsem tuto skladbu objevil v podání jak kytaristy Phila McKelligeta, tak loutnisty Luthvala a to zahranou v rychlejším tempu než Janouškova verze, kterou hraje vkusně a s citem. Naopak, skladba What If A Day renesančního autora, hráče na loutnu i zpěváka Johna Dowlanda zase naopak vyznívá svižněji a současněji. Both Sides the Tweed je původně zpívaná píseň od Dicka Gaughana, skotského hudebníka, skladatele a zpěváka folku, keltské hudby i protestních písní. Nádhernou skladbu proslavila až skupina Capercaillie na albu Sidewalk. Pro Janouškovu interpretaci je zde však těžké vymyslet něco objevného.

Miloš Janoušek vzal svoji kůži na trh také jako skladatel vlastní tvorby. A nutno říci, ze nezklamal. Najdeme tu pomalé věci, jako např. poklidné Zvony, prostý Albatros či potemnělý Labyrint nebo zádumčivou skladbu Trauermarš, kterou si dovedu představit pod titulky nějakého filmu či seriálu. Zajímavě zní Bassing, skladba vystavěná na basových strunách kytary a jež je nesmírně dynamická a vynalézavá. Za špičkovou původní tvorbu považuji Záhradu z piesku, jejiž první takty zní jak Blackbird od Beatles a jíž dodává naléhavost zobcová flétna Karola Svozila. Po polnoci obsahuje dvě hudební roviny, pomalou a rychlejší. V té první části by nezaškodilo naaranžovat využití plnokrevných perkusí. Kytarová hra zde svítí barevností tónů.

Naprosto skvělá je skladba Canterbury, která jakoby v té staré Anglii vznikla. V této inspiračně pojaté hudbě vyniká Janouškova mistrná a nápaditá kytara podobně jako třeba ve skladbě Kĺzačka. Pomalejší věci se střídají s rychlejšími, jako je svižně odsekávané Staccato & Toccato anebo Miou Miou, kterou hraje Miloš Janoušek s vervou a která má skoro rockový náboj. Tanečně až juchavě působí skladba Klobúkový tanec a z kytarového přednesu hlavního protagonisty je člověku takřka do skoku při Danse Macabre, což v tomto případě není tancem smrti, ale je tancem plným radosti. Celé album Mapy labyrintu je potěšením poslouchat a vydavatelství Indies Happy Trails, které se už roky snaží mapovat vynalézavou domácí tvorbu, patří dík za jeho vydání.

Milan Poláček

Miloš Janoušek: Mapy labyrintu (Indies Happy Trails 2017)